Folklor v kapsičce

Jak kolekce vznikla

Folklor máme rádi. Ne proto, že bychom ho chtěli někomu vnucovat, ale protože nám připomíná něco, co je dnes snadné přehlédnout.

Na akcích, které jsme navštívili s naším stánkem, nás opakovaně oslovovalo, když se lidé vraceli ke svým kořenům. Když si oblékli starý kroj po babičce, nový kroj ušitý s láskou nebo jen doplněk s lidovým motivem. Najednou z obyčejného dne vznikla malá slavnost. A člověk se v tom cítil trochu jinak – jako dáma, frajer v tom nejlepším slova smyslu, nebo prostě jako někdo, kdo ví, odkud pochází.

Právě proto vznikl Folklor do kapsy.

Pro nás je folklor symbolem venkova, regionální symbolika a nemateriální dědictví. 

Nechtěli jsme dělat kroj. Chtěli jsme vytvořit něco malého, co si můžete vzít s sebou do práce, na nákup, na výlet nebo na folklorní slavnost. Něco, co nebude křičet do světa "podívejte, mám folklor", ale co vám samotným udělá radost pokaždé, když to vezmete do ruky.

Naše kapsičky proto zdobí moderně pojaté lidové ornamenty – květiny, lístky, bobulky, ptáčci a ozdobné linie v barvách, které připomínají tradiční lidovou tvorbu. Nejde o přesnou kopii jednoho konkrétního kroje nebo regionálního vzoru. Je to naše současná pocta tomu, co máme na folkloru rádi.

Malá kapsička. Velká připomínka.

A třeba právě ve chvíli, kdy ji vytáhnete z kabelky, vzpomenete si na krásnou slavnost, muziku, kroj, babičku, rodnou vesnici nebo jen na ten zvláštní pocit, že některé věci mají smysl uchovávat.

Folklor nemusí být jen ve sváteční den. Někdy stačí mít ho v kapse.

Čtyři dny s folklorem

Jednou za dva roky se Strakonice na čtyři dny promění v místo, kde zní dudy z celé Evropy.

Koná se tu Mezinárodní dudácký festival – setkání jednotlivých dudáků i velkých souborů z různých koutů Evropy.

A my se na něj s manželkou těšíme.

Nejen kvůli prodeji.

Těšíme se, že se na čtyři dny zase staneme malou součástí téhle zvláštní a krásné komunity.

Náš stánek stojí před vchodem do hradu, u parkoviště, kde parkuje část účinkujících, kousek od lávky k pivovaru, kde je jedno z festivalových pódií, a nedaleko letního kina, kde se konají největší přehlídky dudáků.

Máme tedy vlastně docela výjimečné místo.

Dudáci kolem nás během festivalu několikrát denně procházejí.

Jednou jdou na vystoupení.

Podruhé se vracejí.

Potřetí už jen někam spěchají.

A někdy se zastaví přímo u nás.

Nejraději máme chvíle, kdy si kousek od našeho stánku začnou ladit nástroje.

Jeden dudák zahraje.

Druhý poslouchá.

Něco pootočí, upraví, znovu zahraje.

A najednou máme přímo před stánkem malé soukromé vystoupení.

Bez vstupenky.

Bez programu.

Jen tak.

Pro nás.

A během těch čtyř dnů se toho odehraje mnohem víc než jen hudba.

Někdy někomu ručně zašijeme kousek kostýmu.

Jindy přijde prosba o prášek na bolest hlavy.

Někdo se zastaví jen na chvíli.

Jiný si s námi sedne a povídá o životě.

A protože se někteří účinkující vracejí po dvou letech, postupně se poznáváme.

Víme, kdo kam jezdí.

Kdo má jaký nástroj.

Kdo má děti.

Kdo už má děti skoro dospělé.

A právě tady si člověk uvědomí, jak rychle čas běží.

Po dvou letech se znovu potkáme.

A najednou vidíme, že jejich děti zase povyrostly.

Někdy skoro nemůžeme uvěřit, jak rychle.

A přitom se na sebe podíváme a říkáme si:

"Vždyť my jsme pořád stejní."

Možná dokonce trochu mladší. 😊

A tak se během čtyř dnů našeho stánku stane něco zvláštního.

Lidé, kteří přijeli ze všech koutů Evropy hrát na dudy, se několikrát denně zastaví u dvou lidí z malé vesnice pod Milešovkou.

My jim možná pomůžeme s roztrženým kostýmem nebo podáme prášek na bolest hlavy.

Oni nám na oplátku několikrát denně zahrají.

A mezi tím si povídáme.

O hudbě.

O dětech.

O cestování.

O životě.

O tom, co se za ty dva roky změnilo.

A tak se po čtyřech dnech festival zase rozplyne.

Dudáci odjedou.

Hudba utichne.

Strakonice se vrátí do svého běžného života.

A my sbalíme stánek.

Ale už teď víme, že za dva roky budeme zase čekat.

Protože Mezinárodní dudácký festival pro nás není jen čtyřdenní pracovní akce.

Je to setkání s lidmi, které máme rádi a které vidíme možná jen jednou za dva roky.

A možná právě proto jsou ta setkání tak vzácná.

Oni přijíždějí s hudbou.

My s taškami.

A na čtyři dny se naše světy potkají u jednoho stánku.

A pak máme pocit, že jsme zase o trochu mladší. ❤️