Drzé krávy

Drzé krávy žijí tady

Jednu od nás jsi asi potkal naživo. Tady najdeš celé stádo.

Vyber si tu svou!

Když si krávy začaly vybírat své majitelky

Selské slavnosti Holašovice

Některé trhy jsou příjemné. Jiné úspěšné. A pak jsou takové, na které se nezapomíná.

Pro nás byly letošní Holašovice právě takové.

Největší radost nám tentokrát neudělali permoníci ani skřítci. Nečekaně si celé dva dny pro sebe ukradly naše drzé krávy.

Všechno začalo docela nenápadně.

Kolem stánku procházely dvě kamarádky. Jedna se najednou zastavila, zadívala se na tašky a úplně spontánně vyhrkla:

"Mě ty krávy úplně uhranuly."

Pak ukázala na jednu z nich a se smíchem dodala:

"Podívej... kouká jako bejk!"

Druhá si zakryla ústa, obě propukly v upřímný smích a ještě dlouho odcházely s úsměvem.

A právě tehdy jsme si uvědomili, že ty naše krávy dělají něco zvláštního.

Nejdřív rozesmějí.

A teprve potom si je lidé začnou opravdu prohlížet.

Během odpoledne se jedna věta opakovala snad stokrát.

"Jé... ta vypadá úplně jako ty!"

Ukazovalo se na maminky, sestry, dcery, manžely i kamarádky.

A odpověď téměř vždy přišla okamžitě.

"No jo... a tady mají zase tebe!"

Tentokrát prst mířil na lenochoda.

Smích přitahoval další smích a kolem našeho stánku se zastavovalo stále víc lidí.

Pak přišel mladý pár.

Slečna pracuje jako zootechnička a bylo vidět, že krávy nejsou jen její práce, ale i velká láska.

Podívala se na partnera.

"Můžu?"

Ani na okamžik nezaváhal.

"Určitě! Tu si musíš brát vždycky, když tě budu vyzvedávat v práci."

Chvíli vybírala.

Pak se usmál znovu.

"Víš co? Vezmi si dvě. Aspoň je budeš střídat podle nálady."

Domů si odnesla dvě krávy.

Jednu spokojeně se pasoucí.

A jednu tu, která se tváří, že už ji dnes opravdu nic nepřekvapí.

Neuplynulo ani deset minut a přišla mladá paní.

Maminka dvou dětí.

Učitelka biologie.

Usmála se na nás a řekla větu, kterou jsme ten den slyšeli ještě několikrát.

"Já krávy opravdu moc miluju."

Před ní leželo několik různých výrazů.

Znuděná.

Rozesmátá.

Zasněná.

Spokojená.

Nakonec si vybrala tu s úsměvem od ucha k uchu.

Prý jí připomíná radost, kterou by člověk měl mít každý den.

Za dalších patnáct minut přišla zdravotní sestra z LDN se svou kamarádkou.

Také milovnice krav.

Každou tašku vzala do ruky.

Dlouho se dívala každé krávě do očí.

Jako by si vybírala novou kamarádku.

Nakonec zvítězila klidně ležící kráva s plným vemenem.

Prý z ní vyzařuje naprostý klid.

A pak přišel rozhovor, na který budeme dlouho vzpomínat.

Mladá žena, která certifikuje ekologické farmy.

Povídaly jsme si o kravách.

O pastvinách.

O tom zvláštním klidu, který člověk cítí, když jen stojí u louky a dlouhé minuty pozoruje spokojeně pasoucí se stádo.

Vyprávěla nám, že dělá úplně totéž.

Že někdy prostě jen stojí a dívá se.

Usmívaly jsme se.

Protože přesně to děláme také.

Nakonec si vybrala naši znuděnou krasavici.

Možná právě proto, že měla ve výrazu něco lidského.

Sobotní odpoledne mezi druhou a čtvrtou hodinou bylo jako malý sen.

Nešlo o to, kolik tašek jsme prodali.

Nejsilnější byly všechny ty rozhovory.

Každá žena měla svůj důvod, proč ji právě krávy přitahují.

Některé v nich viděly humor.

Jiné klid.

Další připomínku dětství, života na venkově nebo práce, kterou milují.

A nám došlo něco krásného.

Každá z našich krav má svůj vlastní výraz.

Ale ten skutečný příběh jí vždycky dopíše až žena, která si ji odnese domů.

A právě kvůli takovým okamžikům se na trhy vracíme.

Nejen prodávat.

Ale znovu potkávat lidi, kteří dokážou obyčejnou ilustraci proměnit ve svůj vlastní příběh.